Vizitka – kus papíru který říká kdo jsi.
Díl 1 – Historie a vznik
Vizitku zná bez nadsázky každý z nás. Najdou se lidé, kteří za ně utrácejí jmění, zatímco jiní je považují za archaickou záležitost. Na začátek se podíváme, jak vizitka vznikla a jak se vyvíjela v čase.

Abychom si mohli popsat, jak vizitky vznikly a jak se v čase měnil jejich vzhled a funkce, je třeba hned na začátku trochu odbočit a říci si něco o samotném slovu vizitka. V češtině známe pojem vizitka a navštívenka. Tato slova jsou synonyma a jsou tedy zaměnitelná. Ústav pro jazyk český říká:

„Vizitka a navštívenka jsou i ve slovnících uváděny jako synonyma, ovšem výraz navštívenka je mnohem úžeji vymezen. Podle Slovníku spisovného jazyka českého se jedná o lístek malého formátu z tužšího papíru se jménem majitele, popř. s jeho titulem, adresou ap. nebo podle novějšího Slovníku spisovné češtiny jde o lístek s vytištěným osobním jménem (užívaný ve společenském styku). Oproti tomu vizitka může znamenat také lístek podobného charakteru umístěný na dveřích, nebo v jiném významu i doklad, reputace. Vizitka je výraz obecně používanější, jedním z důvodů bude jistě i nespecifikovanost její podoby a také skutečnost, že ve slově navštívenka pociťujeme souvislost se slovesem navštívit, ačkoli nemusí být vždy přímou výzvou k návštěvě."

Ve vší úctě k Ústavu pro jazyk český si dovolím alespoň z části nesouhlasit. Nezpochybňuji, že slova jsou synonyma, ale neměla by být. Když se podíváme do anglicky hovořících zemí, rozlišují mezi „business card" , tedy něčím jako naše vizitka,
a „visiting card" – a právě to bych si dovolil pokládat za navštívenku. Aby byl výčet kompletní, existuje ještě pojem „trade card" , ale o tom později. Každopádně v tomto textu dále budeme vizitku a navštívenku rozlišovat. Dalším zavádějícím dojmem ve výše uvedené citaci je, že navštívenka podle ní snad vybízí někoho k návštěvě. Opak je pravdou. Navštívenka v pravém slova smyslu sloužila a slouží k ohlášení návštěvy. Ukončeme již jazykové okénko a pojďme se konečně podívat na historii samotnou.

První zmínka o něčem, co by se s trochou představivosti dalo nazvat předchůdcem vizitky, přichází z Číny. Dřevěné destičky se jménem používali tamní úředníci. Zajímavostí je, že touto destičkou se po smrti označoval hrob zemřelého úředníka. Nicméně z Číny pochází i první opravdová vizitka. Tedy spíše navštívenka, jak jsme si vysvětlili. V 15. století si místní aristokracie oblíbila navštívenky ručně psané na hedvábném papíru. Později s rozšířením do nižších vrstev byl hedvábný papír často nahrazován rýžovým. Účelem těchto navštívenek bylo ohlášení záměru někoho navštívit. Byla doručena s předstihem a hostitel se tak mohl na vzácnou návštěvu připravit. Navštívenky ohlašující návštěvu panovníků a ceremoniál jejich předávání se označuje jako „meishi".
Toto pojmenování i s etiketou předávání vizitek se v asijských zemích a zejména v Japonsku dochovalo dodnes.
V Evropě se první použití navštívenek datuje do století sedmnáctého. Rozmach zažívají zejména ve Francii na dvoře Ludvíka XIV. Měly velikost zhruba hrací karty a byly bohatě zdobené, často vyráběné ručně. Nic méně obsahovaly pouze jméno majitele, případně jeho tituly. Existovat mezi francouzskou smetánkou bez vlastní navštívenky bylo nemyslitelné. Později se rozšířily do celé Evropy. V 18. a začátkem 19. století se již hojně využívaly prakticky ve všech evropských zemích, včetně českých. Byly již zpravidla tištěné a ke jménu vlastníka se přidávaly další údaje, jako je jeho postavení, místo původu, případně čím se zabývá. Užití evropských navštívenek se oproti jejich čínským předchůdcům příliš neměnilo, stále měly upozornit na příchod hosta.

Navštívenka továrníka ze Svobody nad Úpou
Zdroj: freiheit.cz
Navštívenka byla předána sluhovi, který měl za úkol ji doručit do rukou pána domu a ohlásit tak návštěvu. Adresát ji prozkoumal a teprve po jeho svolení došlo k osobnímu setkání. Na vizitky se rukou často dopisoval konkrétní účel návštěvy P.F. (pour féliciter), pokud měl návštěvník v úmyslu blahopřát, nebo P.C. (pour condoléance), jestliže účelem návštěvy byla kondolence. Postupně paradoxně navštívenky mohly osobní návštěvu i nahradit. Nebylo výjimkou, když jako vyjádření soustrasti byla místo osobní návštěvy pouze doručena navštívenka s dopsaným P.C.

Aby bylo možné rozlišit, jaký účel navštívenka zrovna plní, vžilo se několik zvyků. Ohnutý pravý horní roh značil, že navštívenku doručil návštěvník osobně. Tušíte správně, že navštívenky s dopsaným P.F. byly předchůdci dnešních přání k novému roku.

Obchodní karta (trade card), 18. století
Zdroj: The British Museum
Ve stejné době, tedy v 17. století, se navštívenky objevují i v Anglii. Londýn tehdy ještě neměl formální systém číslování domů v ulicích, proto tamní obchodníci využívali navštívenky i k předání informace, kde se jejich obchod nachází. Později přidali informace o nabízeném sortimentu, čímž vznikly tzv. obchodní karty (trade cards).

Tyto karty – na rozdíl od navštívenek, které byly osobní – neodkazovaly zpravidla na konkrétní osobu; sloužily k propagaci obchodu a byly rozdávány na trzích, náměstích aj. Dají se tedy považovat za předchůdce letáku. Jelikož jich bylo potřeba mnohem více než navštívenek, prakticky nikdy se nevyráběly ručně. K jejich výrobě se používal dřevoryt a knihtisk, byly jednobarevné. V roce 1830 se litografie vyvinula do té míry, že umožňovala tisk obchodních karet v několika odstínech. Zajímavostí je, že karty byly vnímány zcela oficiálně a například opatřené podpisem plnily funkci faktury.
Ale vraťme se zpět do Francie. V roce 1854 tamní portrétní fotograf A. A. E. Disdéri přihlásil patent přístroje, který umožňoval zachytit osm portrétů současně. Disdéri je nazval „carte de visite". A právě z tohoto označení pochází nám dobře známé slovo vizitka. Disdéri je často označován jako vynálezce fotografické navštívenky, tedy karty, kde místo jména nebo jako jeho doplněk byl portrét majitele. To ovšem není pravda. Fotografickou navštívenku jako takovou vyrobil první fotograf Louis Dodéro z Marseille. Dne 24. srpna 1851 uveřejnil kritik fotografie Frances Wey článek v časopisu La Lumière, v němž popisuje, jak Dodéro vyrábí navštívenky se zmenšeným portrétem místo jména. Dodéro vycítil, že tyto malé portrétní fotografie by mohly najít uplatnění na oficiálních dokumentech, jakým byl například lovecký lístek. Technologie výroby byla ovšem poměrně drahá, a tak hledal cestu, jak výrobní náklady snížit. Mezitím si ovšem Disdéri patentoval svůj rotační fotoaparát a tím ho předběhl. Jeho „carte de visite" byly celkem populární. Ale, opravdový boom zaznamenaly až po roce 1859, kdy Disdéri v květnu vyfotografoval ve svém ateliéru císaře Napoleona III., který dokonce kvůli výrobě svých fotografických navštívenek přerušil cestu do války.
Průmyslová revoluce odstartovala rozvolnění formálních zvyklostí a vzestup střední třídy. Podnikatelé nabývali na významu a s masivním rozšířením telefonu vznikla potřeba předávání kontaktů. A tak se navštívenky postupně proměňovaly ve vizitku, jakou známe dnes. Navštívenka ale zcela nezmizela. Poměrně dlouho existovala vedle vizitky a zejména šlechta považovala vizitku, tedy „pracovní nástroj" za něco podřadného.

V nejvyšších společenských kruzích se můžeme v Evropě i Asii setkat s navštívenkami dodnes. Naopak v Americe se nikdy pořádně neuchytily. I díky tomu dnes známe spíše vizitku (v angličtině business card) jako nosič kontaktních informací zejména v pracovním životě.

Vizitka Abrahama Lincolna z roku 1864
Zdroj: americaslibrary.gov
V příštím díle si povíme o tom, jak se vizitky liší v jednotlivých zemích, jaká mají moderní vizitky specifika a nahlédneme i do možností současných vizitek.